Tři děti ve třídě. Tři příběhy, které nevidíme: Jak selháváme, když domácí násilí považujeme za soukromou věc

Každý večer v 17:38 jí začne bušit srdce. Ne proto, že by se těšila. Ale protože slyší klíč v zámku. Ještě než dolehne klika, už přemýšlí, jestli udělala všechno správně. Jestli byl v lednici jeho oblíbený jogurt. Jestli se děti nesmály moc nahlas. A jestli to dnes bude „ten den“ — kdy nebude mluvit vůbec. Nebo začne křičet. Nebo jen sevře čelist a ona bude vědět, že dnes bude noc, kdy se raději nebude pokoušet usnout.

Tak vypadá domácí násilí, které nezanechává modřiny. Ale mění celý život.

Domácí násilí. Možná si říkáte: „Toto téma se mě netýká.“ Ve skutečnosti se však týká každého z nás. Pokud jste se (doposud) nestali obětí tohoto druhu násilí, zcela jistě se děje někde ve vašem sousedství. A tyto oběti potřebují právě vás.

Tvrdá data:

40 % dospělých byli někdy obětí sexuálního obtěžování nebo násilí¹
22 % žen po 15. roce věku zažilo fyzické a/nebo sexuální násilí od partnera, 33 % od jakékoli osoby a 47 % žen zažilo psychické násilí²
60,8 % osob zažilo domácí násilí v dospělosti³
Pouze 0,5 % pachatelů je odsouzeno, z toho ¾ pouze podmíněně⁴
Ekonomické dopady domácího násilí v roce 2012: 14,5 miliardy Kč⁵
97 % případů se odehrává za přítomnosti dětí⁶
14 % českých dětí se s násilím v rodině setkává⁷ — tj. v průměru tři děti ve školní třídě
Podle definice WHO, je‑li dítě svědkem domácího násilí, je zároveň obětí psychického týrání⁸

Domácí násilí je prosyceno celou společností – a počet těchto případů neustále roste. S oběťmi se denně potkáváme, aniž bychom o tom věděli. Obětí domácího násilí se může stát úplně každý. I Vy. Nezáleží přitom na věku, inteligenci, pohlaví, ani barvě pleti.

Obětem domácího násilí často nikdo nepomůže. Mnohé oběti nemají kam odejít nebo nemají finance, aby odešly (s domácím násilím bývá spojené i ekonomické násilí). A tak zůstávají. Děti vyrůstající v takových rodinách pak považují násilí za normu, protože nic jiného neznají, neví, jak mají vypadat zdravé vztahy.

A co je nejhorší: i když se oběti podaří utéct, soudy často svěřují děti do střídavé nebo výlučné péče pachatelům. Ti z nich vychovávají další generaci násilníků.

Jak je to vůbec možné? Jedním z důvodů je ten, že jak soudy, tak OSPODy stále podléhají mýtům o domácím násilí.

MÝTY, KTERÉ UDRŽUJÍ NÁSILÍ PŘI ŽIVOTĚ

Podle analýzy Marie Souček Peterové (2024)⁹ soudy i instituce často selhávají, protože podléhají zakořeněným mýtům:

❌ Mýtus	✅ Realita
„Domácí násilí je jen hádka.“	Je to opakovaný vzorec moci, nikoliv konflikt.
„Násilník může být dobrý rodič.“	Strach a kontrola formují trauma dítěte i bez fyzického útoku.
„Oběť mohla odejít.“	Odchod je často nejrizikovější fáze pro oběť i děti.
„Děti si nic nepamatují.“	Nervový systém dítěte reaguje na stres už od raného věku.
„Oběť si vymýšlí kvůli dítěti.“	Falešná obvinění jsou vzácná. Bagatelizace násilí častá.

Důsledkem těchto předsudků je, že pachatelé zůstávají bez odpovědnosti a děti v prostředí strachu — legitimizovaném státem.

DŮSLEDKY: PROČ NÁSILÍ VE SPOLEČNOSTI ROSTE

Tolerované násilí se šíří mimo domov. Pokud instituce nechávají zranitelné napospas, společnost tím dává najevo, že násilí je přijatelné.

Denně vidíme:

brutálnější činy ve veřejném prostoru
nárůst násilí mezi dětmi
pokles citlivosti a důvěry

Když jako společnost nechráníme ty nejslabší, vychováváme další generaci, pro kterou moc znamená právo a strach je norma.

PSYCHOLOGICKÝ RÁMEC: KDYŽ NÁSILÍ NENÍ VIDĚT, ALE FORMUJE CELÝ ŽIVOT

Z pohledu psycholožky vím, že děti vyrůstající v prostředí domácího násilí — i „jen“ jako svědci — zažívají dlouhodobý stres, nejistotu a trauma. Jejich vývoj je narušen ve všech rovinách: emocionální, kognitivní i vztahové. Tyto děti si do dospělosti nesou zvýšené riziko úzkostí, depresí, poruch vztahů či reprodukce násilí — ať už jako oběti, nebo pachatelé.

Co s tím můžeme dělat?

Násilí nezačíná ranou. Začíná mlčením, přihlížením, omlouváním. Proto je zásadní:

všímat si signálů
nabídnout bezpečný prostor
věřit, i když nevidíme modřiny

Oběti často mlčí ne proto, že nechtějí, ale protože nemají s kým mluvit. Možná někdo ve vašem okolí právě čeká, jestli ho uvidíte.

A víte, co je možná nejkrutější? Když se vrátí voják z války, věříme mu, že v ní byl. Když promluví oběť domácího násilí, společnost se často ptá, jestli si to nevymýšlí (ano, toto je bohužel častá praxe nejen běžných občanů, ale i OSPODů, policie, soudních znalců i soudců).

Oběti přitom žijí ve strachu každý den. Nechtějí slyšet klíč v zámku. Nečekají, že domov bude útočiště — ale že za těmi dveřmi může číhat další ponižování.

Tím ji znovu a znovu obíráme o důstojnost — a potvrzujeme slova násilníka, že „jí stejně nikdo věřit nebude“.

Tomuto se říká „druhotná (či sekundární) viktimizace“. A tu máme moc zlomit. Stačí začít věřit.

Změna nezačne zákonem. Začne námi.

Citované zdroje:

Výzkum Persefona (2016): Sexuální násilí očima české veřejnosti – beztrestu.cz
FRA (2014): Násilí na ženách v EU – PDF, cs verze
Výzkum SocioFactor (2023): Advokátní deník
Souhrnná data z justice: beztrestu.cz
Všetičková, S. a kol. (2017): Analýza ekonomických dopadů domácího násilí – PDF
Novinky.cz: Přibývá dětí, které jsou svědky domácího násilí – článek
UNICEF (2018): Svět v roce 2018 selhal v ochraně dětí před násilím – unicef.cz
Sobotková, I. (2016): Psychické týrání dětí jako důsledek domácího násilí mezi rodiči, in: Psychkont 1/2016 – PDF
Souček Peterová, M. (2024): *Rozhodování o péči o děti v případech domácího násilí a konfliktu rodičů